V prvním článku se zaměřím na téma životního pojištění. Nebudu posuzovat, zda je špatné nebo dobré si jej uzavírat. To si musí posoudit každý sám. Od svých klientů ale vím, že je to téma, kterému právě moc nerozumí. A to je odrazuje. Nejde si na něj totiž sáhnout jako na auto nebo dům a vidět jejich opravu. A přitom se jich týká velice osobně.
Začnu od základu: poskytování a uzavírání životního pojištění je upraveno zákonem. Dříve to byl zákon o pojistné smlouvě (zákon č. 37/2004Sb.) a nyní je to nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012Sb.) a spousta dalších zákonů a prováděcích předpisů a nařízení České Národní banky. Nemůže jej poskytovat každý – proto jsou zde pojišťovny. A za pojišťovny je může uzavírat pouze člověk, který složil zkoušky České Národní banky (oprávnění lze najít ZDE).
Životní pojištění je obnosové pojištění. S klienty totiž mluvím o částkách = obnosech, které jim má pojišťovna vyplatit, když se jim něco stane. U pojištění majetku nebo auta jde o škodové pojištění, protože tam lze přesně vyjádřit škodu, která může vzniknout (např. ukradené auto za 250 tisíc). Avšak pouze klient umí říct, na kolik si cení a kolik peněz má dostat za např. ruku v sádře. Rozdíl může být velký. Co totiž znamená toto omezení pro houslistu a co pro telefonistu? Jak na ně finančně dolehne?
Píšu o ruce v sádře. Jak toto souvisí s životním pojištěním? Byl to příklad, ale správný. Životní pojištění v sobě totiž obsahuje dvě části. První je pojištění života = smrti. Ta se přihodí nám všem. A druhá je pojištění dalších možných rizik = situace, kdy to člověk přežije. Ty se nám všem přihodit nemusí. Jedná se proto o pojištění 1. ŽIVOTNÍ a 2. ŽIVOTNÍ RIZIKOVÉ. A ta se dělí na další. O tom ale v dalších článcích.
Jakub Mrva